Jan Rafael Lupoměský, Jak je to s prosazováním českého národního zájmu v EU?
- Podrobnosti
- Kategorie: Polsko a Česko v EU
Česká republika je 9. největším státem Evropské Unie co do počtu obyvatel[1] a 14. největším státem co do rozlohy. V příštím roce oslaví společně s 9 členskými státy svých 20 let v této mezinárodní organizaci a lze se tak začít zabývat otázkou, jak se jí podařilo zabydlet se v tomto panevropském projektu a do jaké míry se jí daří prosazovat své zájmy?
Obecně lze říci, že se podobně jako její kolegové z největší vlny rozšíření EU v prvním desetiletí členství spíše rozkoukávala a čerpala z ekonomických výhod společenství, zatímco v druhém desetiletí pomalu zkoušela testovat hranice svých možností a vycházet v dílčích tématech se svojí iniciativou. Nutno říci, že stejně jako u kolegů z rozšíření, tyto snahy v zásadních tématech často končily neúspěšně, respektive maximem možného bylo společnou regionální silou návrh „starých členských zemí“ zablokovat nebo zmodifikovat (jako příklad lze uvést řešení migrační vlny z roku 2015, nebo výběr předsedy Evropské komise). Úspěchy pak zaznamenávala jen v dílčích, okrajových tématech. Za zatím mediálně nejvýraznější úspěch české diplomacie v EU pak lze považovat zařazení jaderné energie a zemního plynu jako čisté energie do tzv. evropské taxonomie udržitelných investic z počátku roku 2022.
Doba jedné generace v evropských strukturách, kdy Česká republika byla vnímána jako sice občas trucující, ale stabilní evropský partner, dodala českým politickým elitám sebevědomí, v novém desetiletí svého členství více aktivně zasahovat do nového formování evropského společenství a sebevědoměji formulovat své dílčí zájmy. Ruská agrese na Ukrajinu v únoru minulého roku a invazí způsobená migrační vlna pak ČR postavila v situaci, kdy poprvé v novodobé historii nečekala na instrukce od západních partnerů, ale společně se svými sousedy v určité míře převzala otěže rozhodování a odpovědnosti za dění v regionu. Tato zkušenost a skutečnost, že v této roli obstála, bezpochyby zvýší sebevědomí aktivně se podílet na formulování evropské politiky.
Dosavadní snahy o prosazování českých zájmů v EU začátkem roku celkem výstižně popsal poradce premiéra a dlouholetý analytik legislativy EU, Ondřej Krutílek, který v návaznosti na naše druhé předsednictví v článku pro portál e15 s výstižným názvem „Evropu už řídit umíme, teď se v ní ještě musíme naučit prosazovat své zájmy[2]“ konstatuje, že ačkoliv máme pro prosazování českých zájmů dobré předpoklady, a mezi evropskými partnery jsme si vydobyli respekt schopností improvizovat, stále máme co dohánět především v oblasti komunikace našich zájmů a v oblasti spolupráce s našimi europoslanci. „V Česku nemáme propracovaný systém komunikace, a tak koordinace probíhá spíše intuitivně a na osobní bázi, často z iniciativy samotných europoslanců,“ píše Krutílek.
Pro úspěšné prosazování českých zájmů v třetím desetiletí našeho členství však potřebujeme především sami odpovědět na otázku základní – co český národní zájem vlastně znamená?
Český národní zájem
Zatímco většina evropských států má nějakým způsobem svůj národní zájem vymezen, ať už pozitivně na základě svých geopolitických ambicích, nebo negativně jako obranu proti přímému ohrožení své existence, a většina obyvatel se s tímto vymezením mlčky ztotožňuje, nad Vltavou v moderních českých dějinách všechny diskuse o definici českého národního zájmu více méně ztroskotaly. A nebylo to kvůli polarizaci společnosti, ve které by o jednotnou definici konkurovaly dva znepřátelené tábory protichůdných koncepcí, ale spíše unikátním přístupem Čechů k otázkám obklopujícího jich světa. V určité míře by bylo možné tento přístup nazvat lhostejností, ačkoliv se jedná o zkratku, která ne zcela zrcadlí opravdový vztah Čechů vůči svým národním ambicím na mezinárodní scéně.
Češi velice dobře rozumí své postavení v rámci evropské historie i v rámci svého místa na evropském kontinentu. Tím místem je pro ně česká kotlina, prostor v srdci Evropy, ze všech stran obklopený horami, který se více méně za posledních 1000 let nezměnil (co mj. symbolizuje např. severozápadní hranice s Německem, která nebyla změněna více než 960 let). České země se občas rozšířili o území na severu, jindy o území na jihu nebo na východě, občas byly spory na hranicích, občas se nacházely v rámci většího státoprávního celku, ale obecně vzato – české kulturní a národní srdce nepřetržitě bilo v povodí řeky Vltavy, české části Labe a Moravy.
Jelikož Češi nemají ambice rozšiřovat území svého vlivu, ani necítí potřebu obrany před vnějším nepřítelem (co se však výrazně změnilo po ruské agresi na Ukrajinu, která Čechy probudila ze zdánlivého pocitu bezpečí a otevřela oči na nutnost regionální spolupráce v otázkách bezpečnosti a infrastruktury, ať už energetické, či dopravní), otázka národního zájmu zůstává bez jasných existenčních kontur, spíše s nádechem pasivního zachování statutu quo. Ondřej Krutílek ve výše zmíněném článku dále píše:„Co že to vlastně je ten český národní zájem. Osobně jsem zastáncem minimalistické definice: v EU podporujme všechno to, co nám zajistí, že udržíme étos, se kterým jsme do unie vstupovali. Tedy že budeme moci profitovat z volného pohybu osob, zboží a služeb, z odbourávání zbytečných překážek a z příležitostí, které nám přináší dnešní složitá doba“.
Základy pro porozumění tohoto typicky českého zahraničněpolitického minimalismu může vysvětlovat historická zkušenost, která nás učí, že České země jsou tak malým státem, že se je vždy někdo bude snažit ovládnout, ale zároveň tak velkým, že se to nikdy nikomu zcela nepovedlo.
Ačkoliv v moderní historii po roce 1989 dominuje výrazně většinové přesvědčení o orientaci vlasti na struktury západního světa jako základního strategického ukotvení státu, v dílčích otázkách již podobná shoda nepanuje a výrazně se mění podle aktuální vládní garnitury. Bývalá americká ministryně zahraničí českého původu Madeleine Albrightová přirovnávala zahraniční politiku „malých států“ k lodi, která plave v blízkosti a ve stínu velké lodi. Při čem změna u kormidla malé lodi dokáže mít zásadní a okamžité účinky na blízkost velké lodi, ačkoliv v dlouhodobém horizontu budou mít stejný směr.
Obecně ale platí, že pro Čechy zůstává mnohem důležitější domácí politika a hospodářská témata než politika mezinárodní. Češi se více zajímají o dění ve svém nejbližším okolí, ve svém „domě“, než o dění za výhradní sférou jejich osobního života. Proto také mezinárodní politika nenáleží k nejdůležitějším oblastem politického zájmu. To se mj. projevuje v praktickém politickém životě tak, že odlišně než u jiných států s mezinárodními ambicemi, pozice ministra zahraničních věcí nenáleží do silových resortů a většinou ve vládních koaličních jednání připadá menšímu koaličnímu partnerovi. (Výjimkou byla pouze první vláda ODS a dvě vlády sociálních demokratů, nepočítaje menšinové jednobarevné vlády a úřednické vlády, kde je stranická afiliace ministrů buď logická, nebo nespecifikovatelná). V současné vládě Petra Fialy tak například pozici ministra zahraničních věcí zastává představitel nejmenší koaliční strany - Pirátů, kteří mají v 200 členné Poslanecké sněmovně jen 4 poslance.
Může se tak zdát paradoxem, že země v samém srdci Evropy nedokáže, nebo spíše necítí potřebu vyhranit se proti svým partnerům a na generace definovat svůj jednotný národní zájem, který by byl přijat všemi složkami státu a systematicky by utvářel směřování české zahraniční politiky. Ale právě schopnost improvizovat se historicky osvědčila jako nejúspěšnější strategie v prosazování růstu prosperity českých občanů.
Zadanie publiczne finansowane przez Ministerstwo Spraw Zagranicznych RP w konkursie „Forum Polsko-Czeskie 2023”. Publikacja wyraża wyłącznie poglądy autora i nie może być utożsamiana z oficjalnym stanowiskiem Ministerstwa Spraw Zagranicznych RP.
