Mariusz Andrzejewski, Modifikovaná DPH, územní dluhopisy a globální daň. Systémová řešení krize v EU? Netradiční pohled z Polska

http://www.revuepolitika.cz/clanky/1589/modifikovana-dph-uzemni-dluhopisy-a-globalni-dan-systemova-reseni-krize-v-eu

 

Zadluženým zemím Evropské unie (EU) hrozí bankrot. Evropský finanční stabilizační fond (EFSF) jim může pomoci pouze momentálně a nebude dostačující, pokud bude potřeba podpořit větší státy typu Itálie či Španělska. Další emise peněz z ECB či jednotlivých národních bank může způsobit katastrofálně vysokou inflaci. Krom společné měny by se jednotlivé unijní země měly samy postarat o reformy, díky nimž splatí své dluhy a začnou shromažďovat finanční přebytky. V mikroměřítku by mohl systémové řešení znamenat systém modifikované DPH (model interVAT), v makroměřítku pak územní dluhopisy. Tzv. Tobinova daň navržená zatím jen pro EU by měla být zavedena po celém světě. Současně by se měla hledat také fiskální řešení, jejichž mechanismus vezme v potaz násobky v dosahování zisku na finančních trzích.

Model interVAT je návrhem spočívajícím ve snížení sazby DPH „na vstupu".1 V diskusi o případných následcích takového řešení je nutno podotknout, že jde velmi jednoduchý způsob, jejž lze okamžitě uvést v život a jenž jednotlivým zemím zajistí značné dodatečné rozpočtové příjmy. InterVAT je navíc řešením systémovým, protože spočívá ve spojení fiskálních mechanismů DPH a daně z obratu s maastrichtskými kritérii a principy fungování EFSF.

Současný způsob, jakým jednotlivé země získávají finance, přestává být pro finanční trhy ve strategických otázkách bezpečný. Proto jsou v této oblasti potřeba nová řešení. Je nutno skončit s jištěním emitovaných dluhopisů mechanismem CDS (swapy úvěrového selhání - pozn. red.) a nahradit je obyčejnými hypotékami. Ano, kvůli rozsahu zadlužení některých zemí by musely být zastaveny rozsáhlé části území, jež by v případě neschopnosti splácení dluhopisů mohly převzít státy či instituce, které tento typ půjčky poskytly. Ve světě by tak mohlo docházet k územním změnám.

Smyslem tohoto textu je pokusit se najít efektivní a jednoduché fiskální řešení, které lze v mikroměřítku v jednotlivých zemích EU zakomponovat do protikrizových opatření. V makroměřítku jde pak o hledání východiska z krizové situace zvýšením bonity dotčených států.

Tvrdím, že řešení, jež jsou v oblasti veřejných financí aplikována dnes, povedou ve státech eurozóny v průběhu několika následujících let k bankrotu (v případě ostatních unijních zemí je pak bankrot velmi pravděpodobný).

Model interVAT

Jde o systém, jehož zavedení by bylo povinné ve všech zemích EU, které nesplňují fiskální kritéria z Maastrichtu. Za této situace by se v roce následujícím po tom, v němž by byly překročeny maastrichtské limity, zavedlo snížení DPH „na vstupu". Toto snížení by znamenalo, že plátci DPH (tedy nikoliv fyzické osoby, nýbrž firmy) by si nemohli odečítat plnou sazbu DPH, neboť procento či dvě by museli odvádět finančnímu úřadu či přímo EFSF. Základem modelu interVAT je tedy nemožnost odečíst plnou výši DPH „na vstupu" od DPH „na výstupu". Takové řešení by znamenalo nevelký nárůst daňové zátěže firem, jež jsou plátci DPH, a současně by přímo nezatěžovalo fyzické osoby, které odvádějí daň z příjmu fyzických osob a nejsou plátci DPH. Fakticky by šlo o jistou nevysokou daň z obratu, jež by byla dočasně uplatňována uvnitř systému DPH. Proto název interVAT (VAT - value added tax, daň z přidané hodnoty, pozn. red.).

Model interVAT je lepším řešením než sankce, které nedávno Evropský parlament schválil jako šestibodovou reformu Paktu stability a růstu. Už teď je jasné, že nejzadluženější státy EU, které neplní maastrichtská kritéria, nebudou mít finanční prostředky na zaplacení sankcí plynoucích z přijaté reformy. Mnohem lepší je vyzbrojit tyto země automatickým systémem získávání hotovosti z jejich vlastního hospodářského systému.

Daň interVAT by mohla dobrovolně zavést jakákoliv země, v níž DPH existuje, povinně by však měla platit ve státech, které nesplňují maastrichtská fiskální kritéria. Návrh zní, aby v případě, že daná země překročí kritérium 3 % rozpočtového schodku, činilo snížení DPH „na vstupu" minimálně jedno procento až do doby splnění tohoto kritéria. Pokud by nebylo plněno ani kritérium poměru státního dluhu k HDP, měla by se DPH „na vstupu" snížit o další procento. Celkem by mohlo povinné zavedení této formy daně z obratu do systému DPH vynést maximálně 2 %. Jak již bylo řečeno, jednotlivé státy by mohly tento systém dobrovolně zavádět dle vlastní úvahy a potřeby. Navíc lze zavést princip povinného odvodu (části) příjmů z interVAT do EFSF, namísto dnes plánovaných finančních sankcí. Důležité je, aby takto získané finanční prostředky měly jasné určení a byly používány výlučně ke splácení dluhu dané unijní země. Princip působení algoritmu modelu interVAT znázorňuje schéma.

K osvobození z povinnosti zavést interVAT by mohlo dojít pouze v zemích, v nichž by v daném okamžiku konjunkturálního cyklu inflace významně převyšovala úroveň plynoucí z maastrichtských kritérií. Zavedení modelu interVAT bude vyvolávat nárůst inflace, bude však také obsahovat prvek jejího sebeomezování, protože bude snižovat nabídku peněz, ne podporovat jejich emisi, jak se to dnes v některých zemích děje.

Vadou snížení DPH „na vstupu" je tedy to, že způsobí růst cen, předností pak to, že náklady tohoto růstu neponesou jen fyzické osoby, ale také firmy. Model interVAT má ve srovnání s obyčejným zvýšením sazby DPH potenciál mnohem méně snižovat spotřebitelskou poptávku. Zásadní předností pro rozpočet dané země je to, že prostřednictvím všeobecného systémového řešení může být státní pokladna dané unijní země či EFSF efektivně (během krátké doby) posílena velkou finanční injekcí, která bude čerpat z reálné ekonomiky, ne z emise peněz.

Schéma: Algoritmus fungování modelu interVAT

Kroky

Podmínky působení

Krok 1

Splňovala daná země EU v předchozím účetním roce fiskální a dluhová kritéria z Maastrichtu? Pokud ano, sazba interVAT = 0 % (konec algoritmu) Pokud ne, sazba interVAT = 1 nebo 2 %

Krok 2

Pokud se v dané zemi sazba interVAT nerovná nule, pak každá jednotka dané země (každý plátce DPH) podává spolu s měsíčním přiznáním a následným odvodem z titulu zjištěného plusového rozdílu mezi DPH „na výstupu" a DPH „na vstupu" také přiznání daně interVAT.

Krok 3

Není-li daná země členem eurozóny, odvod z titulu daně interVAT je celý určen patřičným fondům státní pokladny ke splácení státního dluhu (konec algoritmu). V opačném případě přechází ke kroku 4.

Krok 4

Pokud je daná unijní země členem eurozóny, odvod daně interVAT je zpola určen patřičným fondům státní pokladny a zpola EFSF.

Krok 5

EFSF disponuje financemi v oblasti snižování nadměrného státního dluhu jednotlivých zemí eurozóny.

Nutno dodat, že návrh interVAT se podstatou svého mechanismu fakticky liší od systému DPH jako takového, proto stojí za úvahu, zda je k jeho zavedení nutný souhlas všech unijních zemí, anebo zda může být zaváděn státy, které k němu přistoupí dobrovolně.

V zemích, kde schodek státního rozpočtu překračuje 3 % a současně státní dluh činí více než 60 % HDP, by DPH „na vstupu" měla být snížena o 2 %. K těmto zemím dnes patří mj. Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko, ale také Německo a Francie. Prognózy tímto způsobem získaného navýšení rozpočtových příjmů ve vybraných zemích EU obsahuje tabulka. V celé EU by tyto příjmy měly činit více než 200 mld. eur ročně. Takové řešení by významně zlepšilo likviditu státních rozpočtů unijních zemí a jeho dopad by obyvatelstvo zatížil méně než důsledky obyčejného zvýšení DPH ve spojení s drastickými škrty výdajů na sociální účely.

Tabulka: Prognóza navýšení rozpočtových příjmů ve vybraných zemích EU po zavedení 2% sazby daně interVAT (v mil. eur)

Stát

Výše HDP (2009)

Sankce podle zásad EFSF (0,2 % HDP za schodek nad 3 % HDP + 0,1 % HDP za dluh překračující 60 % HDP)

Roční příjmy z DPH(2009)

Prognóza ročních příjmů z interVAT při sazbě 2 %

Německo

2 374 500

7 123

177 680

35 000

Francie

1 889 231

5 667

129 421

25 000

Itálie

1 519 702

4 559

86 537

15 000

Španělsko

1 053 914

3 161

43 396

10 000

Řecko

231 642

694

14 912

3 000

Portugalsko

168 586

505

11 972

3 000

Irsko

160 595

481

10 226

3 000

Maďarsko

91 402

274

7 820

2 500

Česká republika

141 449

424

9 783

2 000

Zdroj: Autor na základě údajů z www.eurostat.eu dle dat ke dni 13. 10. 2011

Odhadované údaje obsažené v pátém sloupci tabulky vyžadují verifikaci vnitřními modely jednotlivých států, jež používají jejich ministerstva financí pro případné prognózy příjmů z daní.

Z rozboru údajů v tabulce můžeme vyvodit, že příjmy z interVAT, i kdyby zpola posilovaly státní rozpočty, umožňují získat pro EFSF několikanásobně vyšší příspěvky, než jakými by byly příjmy z plánovaných sankcí. V souvislosti s tím, že příjmy z DPH tvoří podstatnou část rozpočtových příjmů každé země EU, je důležité srovnat možnosti, jak zajistit dodatečné zdroje pro navýšení depozitu v EFSF, s finančními toky plynoucími právě z DPH. V případě Slovenska daná čísla opodstatňují obavy této země z možnosti zavázat se EFSF ke vkladu 7,7 mld. eur. Analýza údajů obsažených v tabulce umožňuje jednoznačné konstatování, že samo ustavení EFSF je pro záchranu ekonomické situace zemí EU potřebné, obecné zásady jeho fungování jsou však nedostatečné. Toto řešení by mělo být doplněno zavedením mechanismu interVAT.

Nutno podotknout, že zavedení modelu interVAT by v budoucnu umožnilo zvyšovat sazby snížení DPH „na vstupu" (tedy zvyšovat procentní sazbu daně z obratu) výměnou za zrušení jiných daní, např. výměnou za likvidaci daně z příjmů právnických osob (CIT) a možná také daně z příjmů fyzických osob (PIT), což by mělo podstatný význam pro zlepšení situace na trhu práce. Tento návrh je operativním způsobem, který naznačuje technické možnosti získávání financí cestou jednoduchých fiskálních řešení. Je to řešení, které spočívá v nízkých měsíčních odvodech daně, jež může být zaváděna v jednotlivých státech, anebo se může stát systémovým řešením v EU. Vymáhání CIT je stále obtížnější, zvláště v případě globálně působících koncernů, proto je do budoucna žádoucí upouštět od daní z příjmů ve prospěch daně z obratu. CIT není placena, protože existují tzv. daňové ráje, a navíc vnáší do EU (z jejího hlediska) negativní prvek konkurence mezi jednotlivými státy vycházející z odlišných sazeb této daně. V USA je PIT už mnoho let pomíjen díky výplatě mezd formou opcí na akcie burzovních firem. Z faktu, že v ekonomice existují pracovní smlouvy i smlouvy občanskoprávní povahy, pak v této oblasti plynou nerovná pravidla konkurence mezi ekonomickými subjekty.

Návrh strategických řešení pro země EU

Role ratingů ve státních bankrotech

Za ekonomické situace, v níž se po summitu 27. října 2011 EU ocitla, musíme dospět k závěru, že dosavadní řešení, k nimž se státy uchylovaly, aby zajistily zdroje financování pro plnění svých funkcí, jsou neúčinná. Tato řešení vycházela z předpokladu, že rating některých unijních zemí je vysoký (např. AAA), z čehož plynou nízké emisní náklady. To už ale neplatí. Státy s vyspělou ekonomikou se dosud chovaly tak, jako by na finančních trzích mohly bez problémů získat jakoukoli částku, ačkoli už mnoho let nejsou schopny vygenerovat rozpočtový přebytek. Ba co víc, vykazují záporný stupeň tzv. finanční páky: náklady pořízení každého dalšího eura jsou vyšší než zisk, jakého mohou státy investováním tohoto jednoho eura dosáhnout. Přesto však emisemi dluhopisů na finančních trzích donedávna získávaly další miliardy eur. V případě zemí, které dosud měly nebo ještě mají nejvyšší rating, nemusí tato situace budit údiv. Investoři považovali investice tohoto typu za bezpečné a vnitřní algoritmy finančních systémů dovolovaly různým institucím půjčovat těmto státům prakticky neomezené sumy.

Lze formulovat tezi o tom, že finanční trhy záměrně půjčovaly jednotlivým zemím částky, jež teď ve stávajícím systému nejsou schopny splácet. Díky tomu teď finanční trhy snižují rating jednotlivých zemí, což při „rolování" dluhu vyvolává automatický nárůst úroků. Ve stávajícím systému tedy máme situaci, v níž jsou náklady na obsluhu dluhu odvozovány z ratingů a jsou jištěny CDS. Proč se ve finančních systémech potenciálních věřitelů rozsvěcuje kontrolka s nápisem „Nepůjčuj!" až nyní, kdy ratingy dotčených zemí padají pod AAA, a nerozsvěcovala se v době, kdy tyto země teprve začaly porušovat maastrichtské limity o maximálním zadlužení ve výši 60 % HDP? Možná finanční systémy už před několika lety plánovaly situaci, za níž budou moci cenu za dluh jednotlivých zemí stanovit na patřičně vyšší úrovni. Takový dojem může mít každý pravidelný pozorovatel finančních trhů. Proto v okamžiku, kdy náklady na obsluhu dluhu dané země převyšují o více než 100 % průměrné náklady na těchto trzích, začíná proces bankrotu daného státu. V současnosti je nominální hodnota této hranice zhruba na 10 %. Pokud tedy daná země začíná prodávat vlastní obligace s úrokem kolem 10 %, spouštějí vůči ní trhy proces, v němž nemá za současných podmínek vládnoucích v eurozóně šanci provést restrukturalizaci, a bude nakonec dohnána k bankrotu. Zamezit tomu lze pouze zvýšením důvěryhodnosti nových emisí dluhopisů, přičemž CDS už v této oblasti nejsou dostačujícím nástrojem.

Územní dluhopisy

CDS jsou pojistkou, která měla věřiteli poskytovat záruku, že v případě platební neschopnosti dlužníka zajistí vystavitel tohoto nástroje vrácení půjčené částky. V souvislosti s bankrotem Řecka, jejž je třeba datovat na 27. října 2011, se situace v této oblasti diametrálně mění. Od této chvíle si už nikdo nemůže být jist, že koupí-li dluh dané unijní země, získá svůj investovaný kapitál zpět. A to je pro finanční trhy hlavní problém. Musíme tudíž změnit pravidla emisí státních dluhopisů a vzdát se využití CDS ve prospěch tradičních řešení. V mikroměřítku musí každý subjekt (fyzická osoba či firma), který si chce půjčit větší finanční částku, disponovat reálným ručením, jehož hodnota většinou převyšuje půjčenou částku. Tuto pojistku skýtá většinou hypotéka, a to hypotéka se zastavením pozemku. Řecko a další unijní země by se v tuto chvíli měly snažit získat zdroje financování zvenčí, emisí dluhopisů, na něž budou vystaveny hypoteční směnky na konkrétní pozemky, půdní plochy či přímo části státního území, jejichž vlastníkem je daný stát. Půda je nejhodnotnějším statkem, lze u ní trvale určit vlastnické právo, proto se instituce či jiné státy mohou odhodlat k poskytnutí půjčky např. 100 mld. eur na 30 let na 2% úrok, ovšem pouze za situace, že na tento dluh získají záruku v podobě hypotéky kryté pozemky v hodnotě např. 200 mld. eur. Takto emitované cenné papíry lze označit za územní dluhopisy, neboť počet kilometrů čtverečních území, kterým by se ručilo, by se rovnal velikosti malého státu. V drastických případech možná budou státy muset zvážit prodej práva dlouhodobého užívání území, což by znamenalo, že by ve světě mohlo dojít k dočasným územním změnám. V dějinách byla příkladem takovéto situace smlouva z roku 1898 mezi Čínou a Velkou Británií ve věci Hongkongu. Nejenže se tak např. Čína může stát na 50 let evropskou zemí, ale mohou vzniknout nové státy pojmenované třeba Black Rock či State Street. V případě Řecka by takovou zárukou bylo zřejmě území jednoho z četných ostrovů, které země vlastní. O tomto řešení by se případně mělo hlasovat v celostátním referendu. V případě nemožnosti splatit daný dluh dle dohodnutých podmínek by se věřitel stával vlastníkem zastaveného území, což by mohlo znamenat, že např. Norové by mohli peníze z ropy nashromážděné ve fondu důchodového pojištění proměnit v územní rozšíření své země o oblasti Středozemního moře, kde se rádi rekreují.

Současná krize tedy vyžaduje, aby veškerým dluhovým trhům byla vrácena důvěra. Možná se pravidla jejich fungování musí vrátit k základním řešením založeným na kapitálu půdy a práce. Pokud se však představitelé evropských zemí budou dál zaplétat do řešení založených na finančním inženýrství a na derivátech, jenom oddálí nevyhnutelný ekonomický bankrot v EU. V situaci ke dni 7. listopadu 2011 mohou Řecko a Itálie změnit scénář svého směřování k bankrotu pouze zvýšením důvěryhodnosti vlastních dluhopisů, čehož lze dosáhnout pouze ručením za ně hypotékou. Pouze tak lze snížit emisní náklady dluhu na dejme tomu 2 % a následně se pustit do restrukturalizace veřejných financí dané země. Bez zastavení růstu nákladů na obsluhu dluhu a jeho udržování v současné době na úrovni 10 % se daná země po šikmé ploše řítí k bankrotu.

Návrat k tradičnímu bankovnictví a tradičním finančním nástrojům by neměl být spojen se zákazem další aplikace různých finančních derivátů, které jsou často využívány ke spekulacím. Finanční trhy by se však měly rozdělit na tradiční a spekulativní. Státy, státní instituce ani mezinárodní instituce by neměly mít možnost operovat na spekulativních trzích. Po takovém rozdělení trhu by byl každý finanční nástroj klasifikován jako rizikový, nebo obvyklý. Spekulativní trhy by disponovaly rizikovými nástroji a každý, kdo by na nich prováděl transakce, by vědomě nesl riziko s tím spojené.

EU by také měla dále aktivně usilovat o změny na globálních finančních trzích. V této oblasti už můžeme zaznamenat první kroky správným směrem. Patří k nim příslib José Manuela Barrosa o zavedení daně z finančních transakcí od roku 2013.

Páková daň

V rámci strategických řešení je však krom tzv. Tobinovy daně potřeba zavést také pákovou daň určenou progresivní metodou se zápočtem násobku zisků plynoucích ze spekulativních transakcí. V případě zisku do 100 % na dané transakci by se sazba měla rovnat Tobinově dani na úrovni např. 1 %, u zisku nad 100 % by měla stoupat dle následujícího vzorce:

Q(N) = 100*log10N %

Q = vypočtená procentní sazba,

N = další násobek zisku z dané transakce nebo stupeň pákového efektu

Je potřeba určit horní hranici funkce Q. Např. pro N>10 by hodnota funkce Q měla nabývat konstantní hodnoty rovnající se Q(10), tedy 100 %. Pro N<1 Q(N) = 0 %.

Pokud tedy osoba užije derivátu typu opční strategie put-call s koeficientem výnosu 1:2, vznikne v případě zisku na straně subjektu, v jehož prospěch koeficient 2 zapůsobí, páková daň z dosaženého zisku ve výši Q = (100*log102) %, a bude-li tato strategie symetrická, nebude páková daň uplatněna.

Krom toho, pokud lze u dané transakce zjistit příjmy a náklady na jeho dosažení a pokud je zisk násobkem příjmu vyšším než 1, bylo by nutno použít takovou logaritmickou sazbu pákové daně, kde by N znamenalo další násobek příjmů vzhledem k nákladům na jejich dosažení. Funkce Q(N) by pak měla diskrétní charakter, tj. pro každý další násobek by se sazba této daně postupně zvyšovala. Je proto žádoucí zavádět na finančních trzích do oběhu takové nástroje, jež umožní určit příjmy, jichž lze jejich prostřednictvím dosáhnout, náklady na dosažení těchto příjmů, a následně bude možno vždy vypočíst zisk z dané transakce. Pro takto znázorněnou transakci má být vyměřena páková daň vypočtená jako výsledek funkce Q(N). Pokud navíc zavedeme stálou sazbu pro N>10, rovnou Q(N), budou zisky ve výši nad 1000 % odvedeny v plné výši coby páková daň.

Nejdůležitější je ovšem podmínka, aby jak Tobinova daň, tak páková daň byly zavedeny ve stejnou dobu ve všech zemích světa, a tudíž aby finanční trhy nedávaly možnost k únikům, čehož lze ve světě transakcí prováděných pomocí systémů IT snadno dosáhnout. Bylo by bývalo žádoucí, aby summit G20, který skončil 4. listopadu, přijal ve věci daně z finančních transakcí právě takové rozhodnutí, avšak postoj USA v této věci se zcela liší od postoje EU. Největším problémem na globálních finančních trzích je dnes možnost dosahovat obrovských zisků, a právě tady je ohnisko nestability těchto trhů. Jak se zdá, jediné, co může tyto mikrootřesy poměrně stabilizovat, je daň, díky níž finanční trhy v makroměřítku mohou znovu získat svou stabilitu.

Stojí za připomenutí, že dnes se obraty spojené s transakcemi pomocí finančních instrumentů na celém světě odhadují na 600 bilionů dolarů. Stačí na tuto částku aplikovat 1% Tobinovu daň, a získáme na boj se současnou krizí částku 6 bilionů dolarů. Tato částka, stejně jako případné sumy získané z pákové daně, by měly být odváděny do fondu, např. do MMF. Takto shromážděné prostředky by měly být rozdělovány všem zemím světa, klíčem pro příděl by měl být procentní podíl HDP dané země na hodnotě světového HDP, jenž se dnes odhaduje na 60 bilionů dolarů.

Nedostatečná informační efektivita finančních trhů

Dalším požadavkem je naprostá transparentnost. Informace o všech prvcích spojených s transakcemi na finančních trzích by měly být všem účastníkům těchto trhů ve stejnou dobu plně přístupné. Jenom takové řešení umožní účinný dozor nad vznikem dalších spekulativních bublin, které jistě nevznikají náhodou. Pokud investoři se značným kapitálem mohou působit ve skupinách, jejichž jednání spočívá pouze v tom, že agentům finančního trhu (myšleno v ekonomickém slova smyslu) zprostředkují patřičné informace, a ne reálné finanční prostředky, pak finanční trhy nemají šanci získat jakoukoli informační efektivitu.

Sankce pro rezidenty daňových rájů

Na posledním summitu zemí G20 se na pořad jednání oprávněně dostal problém tzv. daňových rájů. V této oblasti však stojí za to zvážit účinné sankce vůči ekonomickým subjektům, jež tam jsou registrovány, či vůči subjektům s nimi spojeným, a ne sankce pro samotné daňové ráje. Dle mého názoru je jak v případě firem, jež se v nich zdaňují, tak v případě firem, které jsou pouhými kontrahenty subjektů zdaňujících se v daňových rájích, nutno v zemích EU zavést zákaz možnosti odpočtu DPH „na vstupu" (anebo např. zdvojnásobit sazbu daně interVAT, pokud bude zavedena). Od zavedení hospodářských sankcí vůči zemím, které ze své role daňových rájů čerpají ohromné zisky, bych podstatný úspěch neočekával.

Shrnutí

Příklad Slovenska dokládá, že země, jež přistoupily k EFSF, mohou mít opodstatněné obavy co do možnosti uhradit podíl spojený s jejich příslušností k tomuto mechanismu. Vlády a parlamenty států eurozóny na sebe berou zodpovědnost, že najdou pro tyto vklady zdroje financování, což ve slovenském případě může znamenat pouze výdajové škrty nebo zvýšení daní. Dotisk peněz v eurozóně už pro jednotlivé členy možný není. Mnohem snazší je zavést mechanismus, který bude od všech plátců DPH získávat reálné finance, byť po nevysokých částkách; v evropském měřítku to bude znamenat podstatné doplnění státních rozpočtů i EFSF. Stojí za to zdůraznit, že interVAT by byl prvkem, který by představitele dané unijní země motivoval k co nejrychlejšímu splnění kritérií z Maastrichtu, neboť ekonomiky fungující bez této daně budou konkurenceschopnější.

Stojí za povšimnutí, že nepřímé daně jako DPH či daň z obratu uplatňovaná v USA přinášejí v jednotlivých zemích většinou nejvyšší rozpočtové příjmy. Vznik EFSF není za současného právního stavu dostatečným řešením. Chybí totiž nejdůležitější prvek tohoto řešení - zdroj financování. Pokud mají tímto zdrojem být prázdné peníze emitované ECB, nesplní toto řešení očekávání, která před ním stojí.

Případné zavedení daně interVAT by natrvalo umožnilo snižovat základní sazbu DPH ve prospěch zvětšení rozpětí mezi sazbou DPH „na vstupu" a DPH „na výstupu". Zavedli bychom takto do jisté míry smíšený systém, tedy DPH a daň z obratu odváděné prostřednictvím už existujícího systému DPH. V dalším kroku by stálo za úvahu, zda by tato forma vymáhání daní neměla být jedinou formou používanou v celé ekonomice dané země. Pak by bylo potřeba jen určit sazby za daný obchodní rok. Předností takového řešení je minimální možnost daňových úniků, tedy eliminace tzv. šedé ekonomiky. Krom toho lze toto řešení zavést prakticky hned. Stačí vytvořit vzor daňového přiznání pro interVAT a uvést číslo bankovního konta, na něž budou plátci DPH navíc každý měsíc převádět patřičné částky.

V USA, kde se DPH nevyskytuje, lze do budoucna zvážit zavedení daně interVAT, což by znamenalo zachování daně z obratu a současné zavedení DPH. Usnadnilo by to směřování k jednotnému daňovému systému nejen v rámci zemí EU, ale také ve světě.

V makroměřítku jsou způsoby používané v oblasti fungování derivátů mezi ekonomikami USA a EU nesymetrické, státy EU by však řešení neměly hledat ve snaze vyhrát pomyslnou soutěž o rozvoj technik finančního inženýrství. Pro fungování unijních států je nezbytné zajistit stabilitu zdejšího finančního systému, čehož lze dosáhnout pouze návratem k tradičním postupům. Je nutno hledat taková fiskální řešení, která umožní vymahatelnost reálných rozpočtových příjmů. Za vnější půjčky se pak musí ručit hypotékou. Pokud takové jištění nebude účinným argumentem oslovujícím potenciální věřitele, může být dalším krokem pokus o prodej práva dlouhodobého užívání pozemků, např. na třicet nebo padesát let. Zdá se však, že ekonomika jednotlivých unijních zemí na tom ještě tak špatně není.

Jednotlivé země globální ekonomiky, např. členové G20, už dnes nechtějí dobrovolně přispívat na činnost takových institucí jako MMF. Proto musí být takové instituce, k nimž je nutno přiřadit rovněž EFSF, vybaveny přílivem kapitálu z trhu, prostřednictvím fiskálních metod, jež čerpají od jednotlivých ekonomických subjektů, ne ze státního rozpočtu. Zdá se, že taková řešení nabízí model interVAT a globální páková daň.

Poznámka

1. Plátci DPH odečítají v daňovém přiznání od výše DPH „na výstupu" (vznikající při prodeji statků a služeb) výši DPH „na vstupu" (kterou evidují v okamžiku uskutečnění nákupu). Snížení DPH „na vstupu" tedy pro ně znamená nutnost vyšších odvodů DPH. Dnes celá částka DPH odváděná plátcem této daně pochází od toho, komu byl daný statek nebo služba prodán. Tato částka je dílem placena při úhradě faktury za nákup, zbytek je de facto převáděn finančnímu úřadu. Zátěž spojenou s DPH vyměřovanou dle současných zásad platných v ekonomice zemí EU plátci DPH nenesou. Tato daň plně zatěžuje rozpočet fyzických osob.

Autor je nezávislý ekonom.

Přeložila Lucie Szymanowská.

 

Revue Politika 12/2011

Další informace